První švédský víkend. První, kdy tu jsem už vlastně sama. Sama ve studentském městě. Sama mezi spoustou lidí...
"Znovu jsi přišla, já o tobě vím, vždycky jsem věděl, jen dělám, že spím.
I když tvé vlasy mi po nebi jdou, z tvých očí tají se dech.
Vážně nemyslím, že tenhle příběh je o nás dvou.
Jsem prokletý, závislý na muzice, bolí mě prstoklad, pálí plíce.
Po tisíc nocí jsem do rána hrál abych odolal tvé svůdné vůni. Abych tebe má živená touho z hlavy vyhnal.
Ooooooo, nech mě už být, s prvními tóny se zjevíš já ztrácím klid. Denně se bráním, písně vařím z vody. Blázni s kytarou dávno už vyšli z módy.
Víš jak mi je, když se dotýkám strun. Krev se mi bouří, moře divokých vln.
Jsem z rodu ztracených muzikantů, co nikdy nenajdou cestu...
Ooooooo, nech mě už být. S prvními tóny se zjevíš, já ztrácím klid. Denně se bráním, písně vařím z vody. Blázni s kytarou dávno už vyšli z módy..."
Je to zvláštní, asi už "svítá na lepší časy". Některé těžké věci se stávají uskutečnitelnými. Mimo to peru, uklízím, posílám babičce přáníčko v den narozenin, píšu keře a dodělávám resty a večer máme international girls dinner, jsem zvědaff..
Žádné komentáře:
Okomentovat